PŘÍBĚH TERKY
Jmenuji se Tereza, narodila jsem se v roce 1991 a většinu svého života žiji ve městě Kamenice nad Lipou.
Zkusím dát dohromady něco málo o mě a hlavně o tom, jak jsem se dostala k běhu.
Není to tak dávno, kdy jsem ještě vůbec nesportovala, nezajímala se o zdravou stravu ani nechtěla mít vlastní životní styl, který by mi vyhovoval. Byla jsem jako lidé v mém okolí, studovala, o víkendech chodila pařit.
Když jsem se v 1. ročníku vysokoškolského studia na JČU v Českých Budějovicích nezvládla dostat do 2. semestru a byla jsem nucená ukončit studium, nastaly moje počátky „sportování“. Rozhodla jsem se jen tak nevzdat a doučit se jazyk (francouzštinu), kvůli které jsem nemohla pokračovat ve studiu. Během tohoto půl roku, než jsem mohla opět nastoupit do 1. ročníku stejného oboru, jsem se intenzivně učila francouzštinu, pracovala na částečný úvazek ve firmě mého táty a ve volném čase začala jezdit na kole.
Nejdřív to bylo občas 20-30km na silnici, ale pak mě to začalo bavit. V létě jsem vyhrála MTB závod DEMO 25km v Kamenici nad Lipou v rámci slavností města. Za odměnu jsem mohla jet společně s dalšími sportovci reprezentovat naše město do Rakouska na MTB závod 14,5km. Na tomto závodě jsem také celkem uspěla a skončila na 1. místě v kategorii a celkově mezi ženami na 3. místě, v závěsu za místními rakouskými závodnicemi. Tyto úspěchy mě motivovaly a brzy jsem dostala nabídku jezdit závodně za cyklistický tým z Pelhřimova. Koupila jsem si nové horské kolo, natáhla cyklistický dres a jezdila, kdy to šlo. Ale i přes to jsem pokukovala po aktivitách mého táty a mladšího bratra Tomáše, kteří se pomalu pouštěli do běhání. Účastnili se několika menších běžeckých závodů a začali několikrát týdně trénovat.
Jízda na kole mě bavila, ale běh mi připadal zajímavý zase v jiných ohledech. Občas jsem se zkusila proběhnout (nejdelší vzdálenost cca 3km), ale připadalo mi, že mi to moc nejde. Špatně se mi dýchalo a do kopce to byla děsná dřina. Připadalo mi, že běhám strašně pomalu (styděla jsem se) a kdykoliv jsem během svého „tréninku“ někoho potkala, přešla jsem hned do chůze a předstírala, že se jen procházím.
V zimě roku 2012 se táta s Tomem chystali na závod Mikulášský běh 7,5km v Kamenici nad Lipou a přemlouvali mě, abych to také zkusila. A tak jsem nakonec souhlasila a registrovala se na svůj úplně první běžecký závod.
Od té chvíle jsem běhání propadla. Běhala jsem čím dál častěji a delší vzdálenosti. Najednou už to nebyla pokaždé jenom dřina, začala jsem si to užívat.
Poslední tři roky jsem se věnovala převážně běhu a jízdě na kole už jen výjimečně. V létě jsem se vždy účastnila několika MTB závodů v blízkém okolí, ale po zbytek roku jsem už jenom běhala. Občas mě trápily typické běžecké zranění jako přetížené šlachy, natažená achilovka atd. V takových chvílích jsem běh nahrazovala jízdou na kole nebo cyklistickém trenažeru, ale jen do té doby, než jsem zranění vyléčila.
Loni v létě 2015 jsem se opět přihlásila do místního MTB závodu 42km ve vesnici Vlasenice. Bohužel kvůli mé špatné přípravě cyklistického vybavení (rezavým nášlapům) a nepozornosti během závodu jsem na 40,5km uklouzla na mokrém štěrku a i s kolem letěla do příkopu. Následky mého pádu byl roztříštěný obratel, cesta letadlem do českobudějovické nemocnice, tříhodinová operace a tři měsíce v posteli. Pro člověka, který je zvyklý sportovat skoro každý den, jsou tři měsíce bez možnosti jakéhokoliv většího pohybu hrozným utrpením. Na druhou stranu mi tato životní zkušenost připomněla, jak důležité je zdraví, a že bych si měla víc vážit věcí, které mám. Podle diagnózy jsem neměla daleko a mohla jsem navždy skončit ochrnutá. Hned jsem se pustila do rehabilitace, cvičení, posilování hlubokých zádových svalů, plavání, jízdy na trenažéru. Postupně se vše zlepšovalo a po třech měsících jsem opět vyběhla. Bolel mě každý krok, brněly mě prsty na nohou a po pouhém 1 km jsem se musela otočit a dojít domů pěšky. Nemohla jsem uvěřit, že ještě někdy budu moci zase normálně běhat…A teď? Zase nadšeně trénuji a závodím. Kolo zřejmě není mým osudem, a proto už se budu věnovat jenom běhání…úžasnému sportu a zároveň mé životní závislosti, kterou vážně miluju!!!
