Věř, běž, dokážeš - Začni právě teď

„Menší filozofická úvaha a přemýšlení o životě, běhu…“

Zavazuju si tkaničky a vybíhám před dům. Slejvák. Je šestá, moje hodina. Soused, ještě v pyžamu, se vyklání z okna: „Zase běhat, I KDYŽ prší?“

Směju se: „Právě naopak. Jdu běhat, PROTOŽE prší.“

Občas mi přátelé říkají: „Měli bychom také chodit běhat? Nebo bude lepší až po Vánocích?“ Někdo ke svému růstu potřebuje důvod. Já spíše myslím, že si lidé potřebují uvědomit znamení, která jim naznačují, že by se měli hnout.

Je jich sedm. Kdy je ten nejvyšší čas?

1) Když nás až příliš často napadá, že nejsme dost dobří

Zkusme se už neomezovat myšlenkami o tom, co dokážeme nebo nedokážeme, co možné je a co není. Víra není myšlenka, ovládaná myslí. Víra je myšlenka, ovládající mysl.

Nikdy nebude lepší čas začít něco, v co nevěříme. Nikdy nebudeme připravenější nebo zkušenější, když si nové poznatky a zkušenosti nevpustíme do těla. Víra v sebe sama nespadne z nebe. Nekoupíme ji v Bille. Nenajdeme ji na ulici. Naše víra není nikde kolem. Je už v nás. Jen ji nepoužíváme. Je to, jako kdybychom skákali po jedné noze, nadávali na svět, politiky, sousedy, že jim nestačíme. A přitom stačí, abychom tu druhou nohu také položili na zem a začali používat. Ne, všichni jsme přesně tak dobří, za jaké se považujeme.

Co kdybychom, jen dnes, uvěřili, že jsme dostateční – silní, odvážní, šikovní – na to, abychom udělali něco, čeho jsme se báli? Co kdybychom se dnešek rozhodli považovat za ideální den?

A pohnuli se…

• Žijete opravdu život, který chcete žít?

2) Když trávíme až příliš času tím, že naplňujeme očekávání jiných

Je to groteskní, ale rozhlédněte se, kolik lidí žije život tak, jak si nepřejí. Žijí život, ale ne svůj. Ráno vstávají, aby naplnili očekávání někoho jiného. Vyinkasují mzdu, aby naplnili očekávání někoho dalšího. Víkend tráví tak, aby uspokojili někoho třetího.

Ale kde je jejich vlastní život? Kolik času denně věnujeme tomu, co chceme opravdu my? Jak to, že se nemáme sílu vzepřít?

Je hrozné žít život podle toho, co si ostatní myslí, že je pro nás nejlepší – co si myslí rodiče, přátelé, nepřátelé, učitelé, vláda… Je tolik lidí, kteří jsou zaneprázdněni životem podle scénáře druhých, až úplně ztratili kontrolu nad svým vlastním životem. Bylo by „směšné“ udělat něco podle sebe? Bylo by to „nebezpečné“? „Pomluvil“ by nás někdo? Tak to raději neuděláme.

Máme jeden život, který žijeme právě teď. My víme, co nás dělá šťastnými, co nás naplňuje, z čeho máme radost, co chceme a potřebujeme. Nezapomínejme na to, kdo jsme. My jsme suverénní bytost. Veškerá naše rozhodnutí jsou dobrovolná. Všechno jsme měli, máme a budeme mít ve svých rukou.

3) Když si stále na něco stěžujeme

Lidé, situace, události. To všechno se proti nám spiklo. A my jsme kvůli tomu nešťastní.

Nikdo a nic na světě nás nedokáže udělat šťastnými, tak jako nikdo a nic na světě nás nemůže udělat nešťastnými – pokud to sami nedopustíme. To nejsou lidé, situace nebo okolností, co nás psychicky sráží. To je způsob, jakým se na to díváme. Většinu věcí, zážitků, zkušeností nepotřebujeme nálepkovat nebo dokonce chápat. Stačí je přijmout. A jít dál. Náš život je takový, jak ho vidíme my.

Co se pohnout? Co se pousmát? Co začít běhat? Je to snadné, fakt. Jen klademe jednu nohu před druhou. A bavíme se životem.

4) Když začínáme mít ve zvyku stále více obviňovat druhé

Nesvalujme vinu na druhé za to, že my sami nemáme to, co jsme si přáli, nebo že neděláme to, co jsme si přáli. Jestli si už potřebujeme zanadávat, stoupněme si před zrcadlo. Tam je člověk, který by to měl slyšet.

Nezříkejme se síly a schopnosti pohnout se a převezměme odpovědnost za svůj život. Buď ovládáme své problémy, nebo problémy ovládají nás. Není nic mezi.

5) Když jsme více zaměřeni na to, co se nám nedaří, než na to, co se nám daří

Je nepochybně pohodlnější spokojit se s průměrností, než zkoušet růst dál.

Je nepochybně pohodlnější mluvit o tom, co bychom se dokázali naučit, než se to skutečně učit.

Je nepochybně pohodlnější říkat, že všechno je příliš náročné a složité, než hledat cestu, jak si to zjednodušit a jak nemožné uskutečnit.

Je nepochybně pohodlnější nadávat na špatnou práci a zůstávat v ní, než si najít nebo rovnou vytvořit lepší.

Nevadí mi lidé, kteří potřebují nadávat na život, jaký žijí. Ale mrzí mě lidé, kteří nejsou šťastni, a přesto se bojí pokusů, selhání, učení se nových věcí, jakékoli cesty dopředu. Naše touha uspět musí vždy přemáhat naši obavu z neúspěchu. Všichni se bojíme. Ale ne tolik, abychom se vzdali.

• Bojíte se pohnout? Co je vlastně strach? Posviťme si na něj…

6) Když až příliš necháváme svůj strach ochromovat naši budoucnost

Strach je pocit, ne skutečnost. Je to iluze, kterou stačí lehce rozptýlit. Neexistuje, to my jsme si ho vytvořili. Je pouze v naší hlavě.

Jediná věc, které bychom se opravdu měli bát, je strach ze sebe. Jen my jsme totiž schopni zničit všechny své sny. Jen my můžeme způsobit, aby náš strach byl větší než naše odhodlání. Jen my můžeme rozhodnout, že se nepohneme. Nikdo jiný za nás.

Jako dítě jsem se naučil nejmoudřejší říkačku na světě: „Žádný risk, žádný zisk.“ Amíci říkají: „No pain, no gain.“ Jistěže mnohokrát na cestě k našim bláhovým snům nás život srazí na kolena. Nevadí. Můžeme znovu vstát. Dokonce je to krásnější pocit, když něco zvládneme přes obtíže. Proto nelituji žádného času, který přinášel růst s bolestí. Naučil jsem se takových chvil naopak vážit, protože ty mi přinášejí sílu, poučení a zjištění, jak takové bolesti překonat. Nikdy nezáleží na tom, kam přesně dojdeme, ale co cestou překonáme.

Dnes jsem nedoběhl tak daleko. Bylo bláto, bořil jsem se i do trávy. Přesto jsem byl spokojenější a vyčerpanější než jindy. Nikdy si neměřím, kolik uběhnu, ale kolik síly mě to stojí.

7) Když jsme přesvědčeni, že to nejlepší je už za námi

Není tak neobvyklé, aby minulost vypadala o mnoho lépe než přítomnost. Všechno, co nás čeká, je přece náročnější než to, co jsme už zvládli. Už ten běh! Než se rozeběhnete, máte pocit, že Vás čekají Himaláje. Když doběhnete, říkáte si: „Tý jo, dal bych to ještě jednou.“

Co nás čeká, je vždycky „peklo“. I problémy, které máme řešit, vidíme většíma očima než zpětně. Je to proto, abychom byli ochotni dělat kroky navíc. Abychom pochopili, že přítomnost je všechno, co máme a co kdy budeme mít. V žádném jiném čase než teď nebudeme žít. I když cokoli odložíme na později, to později se jednou změní v teď.

Minulostí není nutné se dlouho zabývat. Obracet ji v hlavě. Nebo dokonce se k ní ve snách vracet. Nemá to žádný smysl. Protože minulost je období, které nemá žádnou budoucnost. Svou budoucnost si vytváříme tím, co děláme teď.

Zkusme tedy začít žít. Vzpomínám na Oscara Wildea, který napsal: „Žít je nejvzácnější umění na světě. Většina lidí totiž jen existuje.“

Žít znamená otevírat se změnám. Vyhledávat je, užívat si je, posouvat své limity, zkrátka vychutnávat si teď a tady. Veškerý náš růst vychází z nových zážitků. V nich je také naše radost.

Neptejte se tedy už lidí, proč dělají něco nepochopitelného. Stojí-li to za to, nazujte si tenisky a běžte s nimi. Cestou to pochopíte.

© Petr Casanova, poděkování Jiřímu Šourkovi a Marku Černovovi, upraveno by © maizze