Půlmaraton Velešín (2018)

Celé naše rodinné trio jsme se i letos vypravili na (tentokrát nedělní) půlmaratonský závod do Velešína. Přestože ještě během předešlého týdne vůbec nebylo jasné, v jaké početní sestavě se zúčastníme. Po předchozím víkendu, kdy si taťka a Tom tvrdě oddřeli maraton v Třeboni, do posledního dne před dalším závodem nevěděli, zda budou ve formě na další závod (a k tomu hned půlmaraton). Nakonec jsme si nikdo z nás nenechal utéct body do Jihočeského běžeckého poháru a na start závodu jsme se postavili v plné sestavě. Navíc byl letos tento závod zároveň mistrovstvím Jihočeského kraje v půlmaratónu vyhlašované Jihočeským běžeckým pohárem.

Počasí nám už od rána moc nepřálo, bylo sychravo a foukal nepříjemný studený vítr. Přesto nás mile překvapilo, kolik dalších běžeckých přátel nelenilo a namísto „lehára“ na gauči s horkým grogem dorazili poprat se s velešínskou 21,1 km dlouhou tratí.

Ještě před odstartováním závodu v 11.00 hodin jsme slavnostně zasadili památnou lípu poblíž startu v rámci výročí 100 let republiky a zároveň na památku Velešínského půlmaratonu.

Pak už jsme se všichni promrzlí seřadili za startovní čárou, odhodili péřovky a po zaznění výstřelu se vyřítili vstříc trati.

TERKA – Já jsem předchozí víkend v Třeboni běžela jen půlmaraton, takže jsem po téměř osmi dnech odpočinku nepociťovala žádnou hloubkovou únavu. Měla jsem v plánu vyběhnout raději pomaleji a v případě, že se budu cítit na pohodu, od druhé půlky závodu přidávat. Hned po startu jsem se držela poblíž Martina Vondráška a Kuby Malíka. Kluci běželi celý závod společně, Martin dělal vodiče Kubovi, který měl v plánu zabojovat o osobák na půlmaratonské vzdálenosti. Jejich počáteční tempo mi vyhovovalo, takže jsem se za ně schovala a trochu si tím ulevovala od nepříjemného protivětru.

Po chvíli se k nám přidala Peťa Augstenová, takže jsme běžely společně bok po boku ve vedoucím poli žen na trati. Tak se závod vyvíjel až do desátého kilometru na otočku, kdy jsme si s Peťou střídavě funěly na záda. Bohužel od jedenáctého kilometru, kdy trať klesá Peťa nasadila tempo, které jsem nedokázala udržet. Od 13. kilometru jsem začala pociťovat únavu v nohách z předešlého závodu. Dýchalo se mi super, nebyla mi ani moc zima, jen trochu omrzlá pusa potom, co jsem si celý obličej omylem polila sladkým čajem na občerstvovačce. Peťa se mi s každým přibývajícím kilometrem víc a víc vzdalovala. Posledních pět kilometrů jsem už věděla, že nemám šanci jí dohnat a snažila jsem se udržet tempo jen kvůli tomu, abych byla dřív v cíli a v teple. Od chvíle, kdy se od mě Peťa odtrhla na 11. kilometru jsem celou zpáteční cestu běžela sama. Kolem kravína, kde jsem jako vždy vyšlápla tu největší močku, jsem po kamenité a rozbité cestě funěla, co to šlo, ale vítr si se mnou pěkně pohrával. Do finiše jsem dorazila v čase 1:28:26 jako druhá žena celkem a první v kategorii. Peťa mi nakonec naložila snad o celou minutu. Ale to mě fakt netrápilo, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Udělaly jsme s Peťou společnou objímající cílovou fotku, která dost dobře vystihuje, že jsme si závod obě perfektně užily. Byla to dřina, takže spokojenost. A Kubovi Malíkovi, gratulace, krásnej osobák!

TOM – I já jsem se nakonec vydal jako každý rok na Velešínský půlmaraton. Týden po maratonu v Třeboni, se 7 kily „svalů“ za poslední měsíc a půl navíc. No jak se mi tak mohlo běžet? Mohlo být i hůř…

Rozběhl jsem to příjemným tempem, prvních 5-6 kilometrů se mi běželo docela fajn v tempu kolem 3:50 min/km. Pak to bohužel začalo tuhnout, skřípnutý nerv v krku mě srážel do příkopu, svaly byli unavené a možná i lehká únava z maratonu. Na 7-8. kilometru jsem běžel snad už těžce po 4:20 min/km a pomalu přemýšlel každou chvílí, že to zabalím. Na 8-9. kilometru jsem se cítil tak hrozně a střílecí nerv byl tak nepříjemný, že jsem byl téměř jasně rozhodnut že doběhnu na obrátku a končím.

Mezi tím mě všichni doháněli. No a právě na otočce mě doběhl Kuba Malík a Martin Vondrášek. „Sakra, kluci běží pěkně řekl jsem si. „Jdu to s nimi ještě kousek zkusit a uvidím.“ Chytnul jsem se s nimi a během kilometru mě to úplně probudilo, najednou se mi zase běželo docela fajn. Věděl jsem, že Kuba utočí na super čas a asi osobák, tak jsem chtěl trochu pomoci a tahat to s Kubou a Martinem. Střídali jsme se na čele proti větru, hecovali se a bylo to super. Jediné, co mě zachránilo od toho nezapíchnout to.

Nakonec jsem si to užil a doběhl ještě v čase kolem 1:25, jen kousíček před Kubou, kterého jsem se snažil hnát do cíle a pořádně ho nakopnout. Dal si super osobák o více než 2 minut, smekám. Martin nám to dost tahal a na konci asi už taky pocítil maraton v nohách, tak poslední 2 kilometry už lehce vypustil a doběhl kousek za námi.

Nakonec i přes chvílemi hrozné pocity, krásný pocit v cíli, super druhá půlka ve skupince a pěkný den ve Velešíně se všemi běžci. Neděle jak se patří!

Těšíme se na další závody, a hlavně na Vás všechny

Běhu zdar!