Půlmaraton Jindřichův Hradec (2018)

Do Jindřichova Hradce na půlmaraton jsme nakonec dorazili opět v plné rodinné sestavě. Závod téměř na domácí půdě jsme si nemohli nechat ujít a Terka se navíc mohla pokusit obhájit si prvenství v ženách z loňského ročníku. Teplotní podmínky byly naprosto vyhovující kolem 15 °C, jen trochu silný vítr se chystal nás potrápit na otevřených částech trasy jako byly polní cesty a silnice mezi vesnicemi v okolí Jindřichova Hradce. Start hlavního závodu a štafet byl stanoven na 17.00 hodinu, školní a rodinné kratší závody se konaly v předešlých dvou hodinách. Trať závodu se letos nijak nelišila od předešlého ročníku, občerstvení na trati bylo zajištěno a vše zodpovědně připraveno organizátory závodu.

TERKA – V den závodu mi od rána bylo nějak šoufl od žaludku, a tentokrát jsem to nemohla připisovat nervozitě ani špatně zvolené večeři nebo snídani. Rozhodla jsem se neřešit to, jet na závod společně s taťkou a bráchou, vyběhnout, a když to nepůjde, tak to prostě zabalit.

Po startu závodu jsem vyběhla v hodně „rozumném“ tempu a zjišťovala, jestli to půjde nebo nepůjde. Překvapivě to šlo. Nohy jsem cítila odpočinuté, žaludek se zklidnil, vlahý vzduch se mi dobře dýchal a cítila jsem se najednou fajn.

Celou první půlku závodu jsem běžela skrytá před větrem vždy za jedním nebo dvěma závodníky (díky, Pavle!), kteří se přede mnou střídali a vytvářeli mi příjemnou protivětrnou clonu. Polovina závodu byla za námi a mě to uteklo jako voda. Proběhla jsem občerstvovačkou, kde si předávali pásky štafetáři a pustila se do druhé části závodu. Dalších několik kilometrů jsem běžela společně s mladým a pohledným závodníkem Honzou, se kterým jsem si i chvíli povídala, takže jsem si nemohla na nic stěžovat. Nohám se běželo podstatně snadněji než před dvěma týdny na půlmaratonu v ČB a do cíle už moc nezbývalo. Na 17. kilometru se k nám přidal můj kamarád Petr Pípal, takže jsme vytvořili tříčlennou skupinku a vzájemně vtipkovali a podporovali se. Bohužel na 19. kilometru se mým nohám přestalo chtít a já musela aspoň trochu zpomalit. Nechala jsem kluky běžet napřed a poslední dva kilometry se přidala k závodníkovi Filipovi, se kterým jsme si užili společný finish v čase 1:30:03.

S tímto časem jsem si obhájila loňské první místo mezi ženami, takže spokojenost. Všem moc díky za podporu a příjemnou společnost během závodu, bylo to super!

TOM – Třetí ročník téměř domácího půlmaraton, že bych ho poprvé dokončil? Loni mi to nevyšlo tuším termínově, předloni jsem kvůli bolesti v chodidle na 4. kilometru odstoupil. Letos mě popravdě nedávno chodidlo zlobilo také, ale to už jsem snad zažehnal. Nicméně na start jsem se pořád stavěl s formou po 2-3 měsících téměř bez běhání.Počasí docela přívětivé, škoda toho protivětru.

Od začátku volně, tak jak to mám na půlmaratony rád. Od prvního kilometru téměř do konce jsem se držel ve skupince s Michaelem Vaněčkem a Lukášem Studnařem, občas jsme se snažili si pomáhat proti větru, občas se trochu vzdálili. Běželo se mi opět super, nemusel jsem moc dýchat, ale nohy poznali, že tři měsíce netrénovali. Nejdelší jeden běh za 3 měsíce jsem měl půlmaraton v ČB, jinak trénink nad 10 km snad ani jeden. I tak jsem to nějak zvládl, a závod dokončil v o něco lepším čase než ČB půlmaraton.

Trať je krásná, přírodu, hodně kopečků a místa, které dobře znám, jelikož jsem téměř místní. Závodu se zúčastnila spousta kamarádů, i z extrémně trénovaných řad jako je Jirka Csirik a Honza Macoun, kteří obsadili první dvě místa. Já jsem skončil až na 9. místě, ale závod si moc užil, a to jsem ani neočekával žádný výsledek.