Terka  14. 5. 2018

Celé moje pětiměsíční cestování po jihovýchodní Asii začalo v rámci udržování „běžecké formy“ trochu nešťastně. Do svého backpackerského pečlivě sbaleného batohu jsem si zapomněla přibalit nabíječku na Garmin hodinky. Zjistila jsem to hned druhý den po příletu na Srí Lanku, když moje hodinky začaly hlásit low battery. Řekla jsem si, že je to nejspíš znamení, schovala jsem vybité hodinky na dno batohu a rozhodla se, že se až do návratu domů nebudu snažit nikde koupit novou nabíječku. Přestože v Garmin ani Endomondo aplikacích byste od 1. ledna 2018 nenašli pod mým jménem jedinou aktivitu, neznamená to, že bych během cestování po Asii na běhání zanevřela.

Jak to s mým běháním během cestování po Asii vypadalo???

Jediné štěstí, že co se týče sportovního vybavení k běhu toho není moc potřeba. Do svého 38 litrového batohu (jediného zavazadla) jsem si na běhání zabalila jedny šortky, tílko, ponožky a botasky, které jsem měla zároveň v plánu využívat na delší výšlapy v terénu.

 

Naše cesta započala dle plánu na Srí Lance, kam jsme přiletěli 2. ledna 2018 a strávili téměř jeden měsíc. Počáteční aklimatizace byla dost náročná. Rozhodli jsme se být pořádnými „lowcost“ cestovateli, takže všechny přesuny do ubytování jsme absolvovali pěšky, přestože všichni kolem nás si pohodlně jezdili ťukťuky. V lepším případě jsme měli štěstí a rezervované ubytování bylo vzdálené od autobusového nádraží jen 3-5 kilometrů. V horším případě jsme zjistili, že nám k odložení batohů ze zad, sprše a posteli chybí ještě 8 kilometrů. Během prvních dvou týdnů jsme každý den nachodili průměrně 13 kilometrů. Přesouvali jsme se každé 2 až 3 dny na nové místo, výjimečně jsme někde zůstali o pár dní déle. Některé dny jsme navíc vyrazili na výlet prozkoumávat srílanskou panenskou přírodu, což jsou samozřejmě kopce, na jejichž vrcholy vede nekonečné množství schodů. Pamatuji se, že ze začátku jsme se vždycky bavili počítáním schodů, ale asi při desátém výletu, kdy jsme opět zdolávali tisícerý schod, nám tahle hra už nepřipadala tak zábavná.

Hned jak jsem se po příletu dala do kupy (vyspala se) a měla pocit, že jsem si aspoň trochu zvykla na ten hic a dusno, vyběhla jsem. Jediná denní doba se „snesitelnou“ teplotou k běhu je kolem 6.30 hodiny ráno. Výhoda je, že není potřeba se před během nijak zvlášť rozehřívat, víceméně se zapotíte už při zavazování tkaniček u botasek. Ze začátku to byla fakt dřina, uběhla jsem sotva 5 kilometrů (podle odhadu) plouživým tempem a po necelé půl hodině se propocená na žmach doploužila zpět k ubytování. Po doběhnutí jsem se protáhla a čekala přibližně deset minut až se přestanu potit, bohužel toho okamžiku jsem se nikdy nedočkala. Vzdala jsem to, dala jsem si sprchu, utřela se, oblékla a už v té chvíli uvažovala, jestli by to nechtělo další sprchu.

Naše pětiměsíční putování po jihovýchodní Asii jsme neměli předem nijak striktně naplánované. Naším cílem bylo nevázat se na žádná konkrétní místa ani termíny (kromě těch vízových). Zvolili jsme si jen první destinaci, kterou byla Srí Lanka a výhodně si koupili letenky z Bangkoku (Thajska) do Prahy na konci května 2018. Co se bude dít, které země a místa navštívíme od začátku ledna do konce května, pro nás mělo být překvapením, shodou náhod, příležitostí a osudu.

Teď můžu říct, že párkrát to byla opravdu hodně spontánní rozhodnutí, několikrát shoda náhod, pocitů a nálad, doporučení, známostí, možná i osud sehrál svou roli.

Osa, po které jsme se nakonec vydali, vypadá takto:

Srí Lanka (celý ostrov) → Indie (Chennai, Goa, Karnataka) → Malajsie (Kuala Lumpur) → Indonésie (Sumatra, Tailana) → Thajsko (Bangkok, Chiang Mai, Pai) → Vietnam (ze Saigonu do Hanoje na motorce) → Thajsko (Bangkok, Chiang  Mai) → Indonésie (Bali, Nusa Penida) → Thajsko (Bangkok – návrat domů)

Kdybych měla psát o všech zážitcích, pocitech a zkušenostech z mých krátkých a nepravidelných výběhů během cest, asi by z toho vznikla celá „hodně neúspěšná“ knížka. Do toho se raději nebudu pouštět a pokusím se dát dohromady jen několik běžeckých zážitků, které se mi za těch pět měsíců přihodily.

Běhání versus můj žalostný orientační smysl

Jednou, když jsme trávili několik dní na indickém venkově u místní farmářské rodiny, tak jsem využila volného dopoledne, kdy Kubi pomáhal na poli, a vyběhla jsem prozkoumat okolí. Na tu chvíli jsem si sebou nic nebrala, pro jistotu jsem zapomněla i kšiltovku, a vyběhla od jejich venkovského domku na jednu z místních silniček. Pravidlem pro mě bylo stále se držet na jediné silnici, přibližně po dvaceti minutách běhu (nebo až mi dojdou síly) se otočit a běžet opačným směrem zpět. To byla jistota. Bohužel ne vždy moje strategie úplně vyšla. Občas se silnice náhle rozdvojila, popřípadě končila, nebo se napojovala na úplně jinou. Naneštěstí jsem orientační smysl podědila po mamce, která má občas problém trefit v restauraci z toalet zpět ke stolu, u kterého sedíme. K tomu všemu, když běžíte jedním směrem, pak se otočíte a běžíte zpět, stejná cesta z opačné strany vypadá naprosto jinak. Asi z toho horka a prudkého sluníčka se mi pomotaly pravá a levá strana a odbočila jsem špatně. Trvalo mi přibližně další půlhodinu, než se mi podařilo dostat se na správnou silničku a zpátky k jejich domku. Spásným orientačním bodem pro mě byl most přes silnici, na kterém se znuděně povalovaly opice a vykuleně mě pozorovaly, když jsem je propocená a uřícená vítězoslavně míjela. To už bylo poledne, hic na padnutí, v puse jsem měla jak na Sahaře a snad úpal i úžeh dohromady. Ale zároveň děsnou radost, že jsem dokázala najít cestu zpět.

Běhání versus příroda a její nástrahy

V Goa, na západním pobřeží Indie, jsme si užívali několik dní v plážovém městečku Morjim. Zabydleli jsme se v pěkném, a přesto celkem levném hotelu na okraji města. Dalšího rána jsem si přivstala a vyběhla po místní menší komunikaci směrem od města do přírody. Asi po kilometru jsem zjistila, že mám společnost a tou mi byla smečka místních divokých psů, kteří na první pohled nevypadali zrovna přátelsky. Z jejich výrazu jsem docela snadno mohla poznat, že jsem právě vběhla do jejich teritoria a nejsem vítaná. Nepamatuju si přesně, ale myslím, že následujících sto až dvě stě metrů jsem běžela fakt rychle. Když jsem se ohlédla, smečka už mi v patách nebyla. Oddychla jsem si a utíkala dál. Bohužel tím můj problém neskončil. Ještě se budu muset po stejné silnici vrátit zpět a nebyla jsem si jistá, jestli mi i druhý pokus projde tak snadno. Doběhla jsem do první vesnice, otočila se a celou zpáteční cestu jsem vyhlížela nějaký kus masa, který bych jím hodila jako pamlsek, žádný se ale kupodivu nikde neválel. Občas kolem mě projelo auto nebo skútr. Překvapivě mi zpáteční cesta utekla rychle a už jsem se blížila k místu předešlého střetnutí. Vyhlížela jsem ty krve chtivé bestie už z dálky. Vynořili se z křoví, v mžiku vytvořili skupinu a s vyceněnými zuby se hnali přímo proti mně. V tom jsem za sebou zaslechla zvuk motorky. Některý z místních borců na skútru jel náhodou do města. Smečka psů v mžiku změnila cíl a vrhla se směrem ke skútru. Toho jsem okamžitě využila a pelášila rychle po silnici do města. Za sebou jsem jen zaslechla, jak muž na psi něco hlasitě křičí a po chvíli kolem mě projel (s oběma rukama i nohama). Dalšího rána jsem vyběhla na opačnou stranu, raději do městečka.

 

Běhání versus poznávání nových míst

K účelu poznávání nových míst a obhlédnutí nejbližšího okolí je běh perfektní a jednoduchý prostředek. Při každém přesunu do nové destinace, ať už do města nebo na vesnici, po příjezdu nejdříve zjišťujeme, kde se lze poblíž levně a dobře najíst, kde si koupit základní potraviny (ovoce, vajíčka, snídani) a pitnou vodu, kde je nejbližší bankomat, opravna motorek, jaké jsou nejzajímavější místa v okolí a další. Při našem měsíčním putování po Vietnamu jsme celou dobu bojovali s výběry hotovosti z bankomatů. Nedokázali jsme najít bankomat, ze kterého by bylo možné vybrat více než 3 miliony dongů (tedy asi 2600,- Kč). Všechny bankomaty si však účtovaly řádný poplatek za každý výběr. Ptali jsme se a hledali informace ze všech možných zdrojů a dočetli se, že některé bankomaty by nám měly poskytnout minimálně dvojnásobnou částku. Když jsme dorazili do města Da Lat a zjistili, že naše peněženka je už hodně lehká, rozhodla jsem se následujícího rána vyběhnout do města a najít tu zázračnou mašinu na peníze. V mobilu jsem si vyhledala různé typy bankomatů nacházející se ve městě, do kapsy strčila kartu a vyběhla do ulic. Po hodině a půl, asi sedmi kilometrech v nohách, třinácti pokusech o výběr hotovosti z různých typů bankomatů, jsem v hotelovém pokoji vytáhla z kapsy 3 miliony dongů.

Běhání versus zvyky a náboženství

Jedinou zemí, kde jsem se trochu trápila s náboženskými zvyky, byla Indie (hlavně v neturistických oblastech). Pravidelně se za námi na ulici každý otáčel, trochu nepřátelsky nás pozoroval, něco na nás pokřikoval nebo nás zdravil. Se mnou se většinou nikdo moc nebavil (hlavně muži mě přehlíželi), ale o Kubiho byl velký zájem. Snažila jsem se neupozorňovat na sebe, přestože barva pleti a vlasů byla dostačujícím semaforem. Podle místních zvyklostí jsem nosila dlouhé kalhoty až po kotníky a kryla si ramena. Pekelně mě to štvalo, protože během dne se teplota pohybovala kolem 35 °C a já se pekla v dlouhých plátěných kalhotách.

Přesto tu byly situace, kdy pro mě pocit vlastního pohodlí, byl silnější než úcta ke zvyklostem navštěvované země, a to při mém běhání. I přes Kubiho znepokojivá varování ohledně možného nebezpečí, jsem ráno vyskočila z postele, hodila na sebe kraťasy, tílko, botasky a vyběhla do indických ulic. Chodila jsem po ránu běhat jak na vesnicích, tak ve větších městech a za celý měsíc se mi ani jednou nic nestalo. Sice po mě místní obyvatelé pokukovali (spíš civěli), občas zakřičeli něco v hindštině, někteří mě zdravili, jiní mě zastavili a prosili o společnou fotku. Při jednom ranním výběhu jsem si dávala snad třikrát pauzu, abych upocená zapózovala na společné selfie fotografii.

Běhání versus asijská kuchyně

                  Ohledně běhu ve spojení s asijskou kuchyní mám jednu hodně silnou vzpomínku z indického horského městečka Ooty. V ceně ubytování jsme tentokrát měli jako bonus asijskou snídani, a tak jsme ráno kolem 8 hodiny obsadili jeden ze stolů v malé jídelně hotelu a čekali, co se bude dít. Byla nám naservírována jedna z typických indických snídaní – Idli, rýžovo-luštěninové nadýchané koláčky s několika druhy indických chilli omáček a pálivého chutney. Marně jsem se snažila mezi tekutými omáčkami najít alespoň jednu méně pálivou. Na pálivé jsem už byla po měsíci stráveném na Srí Lance a dvou týdnech v Indii zvyklá, ale k snídani to pro mě byl vážně boj. Nicméně jsme měli hlad, v okolí po ránu nebylo možné nic koupit, a hlavně jsme nechtěli urazit, takže jsme vše spořádali. Po dvou hodinách po snídani jsem se rozhodla obhlédnout okolí. Vyběhla jsem od hotelu a směřovala k jezeru, které jsem měla v plánu oběhnout (podle map okruh přibližně 5 kilometrů). Asi po patnácti minutách se mi hodně přitížilo. Knedlíčky s chilli omáčkami se začaly drát zpět do krku a já neodkázala běžet dál. Chvíli jsem jen šla, pak se pokusila opět rozběhnout, ale v tu ránu jsem měla znovu chilli oheň v krku. Do hotelu jsem musela dojít, rozdýchávala jsem to nejmíň ještě hodinu. A chilli na snídani už nikdy víc!!!

 

Běhání versus motivace a inspirace

Být pro někoho inspirací a motivací ke sportu a pohybu je pro mě sebenaplňujícím pocitem. To jsem si mohla užívat v Malajsii, Thajsku i Vietnamu. Místní lidé jsou tak přátelští, otevření a nadšení pro vše nové. Při ranním výběhu podél pláže ve vietnamském městě Hue jsem byla příjemně zaskočená, když se ke mně přidal asi šedesátiletý vietnamský pán v pantoflích. Nemluvě o tom, že při mém protahování po běhu se u mě pravidelně zastaví některý kolemjdoucí, začne se opírat o vedlejší strom a nadšeně kroužit rukama nad hlavou. Přestože měl nejspíš někam namířeno, vždycky je čas na krátkou společnou ranní rozcvičku. V Thajsku vás místní lidé nadšeně zdraví, usmívají se a často vám ukáží palec nahoru, když kolem nich probíháte.

V Malajsii jsme strávili několik dní u mladého páru žijícím asi dva roky v malém bytě na okraji města Kuala Lumpur. Kousek od jejich bytového kondominia stoupala silnice vedoucí až na vrchol kopce, ze kterého byl úžasný výhled na město. Neváhala jsem ani den a po ránu vyběhla směrem ke kopci. Po cestě jsem potkávala další místní ranní nadšence a sportovce s ručníky kolem krku, ledvinkami kolem pasu a lahvemi vody v ruce. Vyběhnout na vrchol kopce s nádhernou okolní přírodou mi trvalo asi dvacet minut. Nafotila jsem okolní krajinu a cupitala zpět. Po návratu, když jsem o kopci nadšeně vyprávěla, na mě nevěřícně koukali a kroutili hlavami nad fotkami. Vůbec netušili, co mají přímo za domem. Rozhodli se, že hned o víkendu vyrazí na společný výlet na vrchol kopce (po dvou letech už to chtělo).

Při našem cestování po Asii jsem nedodržovala žádný běžecký plán. Nevím kolik kilometrů jsem celkem naběhala, v jakém tempu, ani jestli můj trénink byl dlouhý přesně 7.00 km nebo 8.00 km. Možná právě díky tomu jsem měla možnost víc vnímat okolí, přírodu, lidi a poznat běh trochu z jiné stránky.

Běhu zdar!

Terka

Dvaběžci.cz