KTRC Lipenský terénní půlmaraton (2017)

Dne 19. 8. 2017 jsme se v rodinném triu, už dlouho natěšení, vydali na Lipenský terénní půlmaraton Kilpi.

Překvapivě zajímavé dobrodružství jsme měli, ještě vůbec před tím, než jsme na závod vyjeli. Z pátka na sobotu v noci byly bouřky a strašná paseka, Kamenici nad Lipou a okolí to zasáhlo téměř nejvíc z celé České republiky. Už od půlnoci nešel proud. Ráno jsme vstávali kolem půl 8 a odjezd na závod jsme měli naplánovaný na 9:30. Proud nešel ani ráno, takže jsme si nemohli uvařit ani čaj, na zahradě nám to odneslo oba velké fóliovníky, můj dokonce odletěl někam asi 300 metrů přes ulici, prostě čina! 

Poklidili jsme, co jsme mohli a nakonec se nám podařilo o půl 10 nasednout do auta a vyrazit směr Lipno. Po cestě z Kamenice do Lipna nad Vltavou jsme potkávali desítky, spíše stovky, zlámaných a vyrvaných stromů, všude byl pořádný bordel. Naštěstí jsme se nikde nesekli a všechny silnice byly průjezdné. Kolem 12:00 hodiny jsme přijeli do Lipna, kde naštěstí elektřina fungovala. Zaregistrovali jsme se a ještě měli dost času do startu, který byl přeložen na 14:15. Bohužel i organizátoři měli o hodně víc práce. Kromě toho, že se jim v zázemí závodu převrátil a odlítl jeden velký stan, tak na trati určitě ještě poklízeli a odřezávali nějaké stromy.

Naštěstí vše proběhlo bez problémů a v 14:15 jsme se mohli vydat na úžasnou a výživnou trasu závodu. Loni, v roce 2016, jsme zde běželi poprvé - loňský REPORT. Loňské podmínky byly docela dobré, občas kaluže a někde mokro, počasí však bylo chladné a příjemné. Letos jsme nevěděli, co můžeme od trati očekávat. Nakonec i letos byla trať dobrá, sice jsme přeskakovali asi o 10 stromů více než loni, ale jinak pohodička, aspoň to bylo zajímavější. 

Trať o délce půlmaratonu (21,1 km), převýšení cca 1000 m, 2 sjezdovky, mnoho dalších stoupáků, vyhlídka Stezka korunami stromů (tipujem cca 150-200 schodů?), prostě paráda. Letos se na tuto trať vydalo cca 180 závodníků, loni přibližně 163. V loňském roce Terka vyhrála mezi ženami v čase 1:50:04 a já s ní dobíhal ruku v ruce ve stejném čase. Já jsem se loni dlouho trápil se zraněním chodidla, a tak jsem závod nezvládl úplně podle představ. Ještě navíc jsem nahrával na GoPro kameru, kterou jsem měl na čele. Aspoň jsem letos neměl těžké pokořit svůj loňský čas. 

A jak se nám běželo letos?

TERKA – Kilpi Trail půlmaraton je trať závodu stvořená pro mě.  Už loni jsem si závod oblíbila a letos jsem se na něj těšila jako blázen. V den závodu mi od rána nebylo moc dobře, bolelo mě břicho, střevní potíže, po cestě v autě mi bylo na zvracení. Když jsme dorazili na místo a šli se zaregistrovat, byla jsem bledá jako stěna a hledala nejbližší toalety.  

Říkala jsem si, že mi to pěkně začíná. Snažila jsem se rozdýchat návaly nevolnosti a zároveň se co nejlépe připravit na nadcházející závod. Měla jsem v plánu pokořit svůj loňský čas 1:50 a přiblížit se k času ženského tratového rekordu (1:44). Tušila jsem, že na traťový rekord nemám šanci dosáhnout, ale chtěla jsem bojovat, co to půjde. Bohužel hodinu před závodem jsem se cítila spíš na postel a čaj. Jediná možnost byla rozběhat to!!! 

Po startu závodu jsem nasadila přiměřené tempo, které mi bylo příjemné. První větší stoupání na sjezdovce jsem zvládla celkem bez problémů a začínala jsem se opět cítit dobře (ve svém živlu). Složitější pasáž v lese, která začínala na cca 4. kilometru závodu, jsem zdolávala s chladnou hlavou. Do kopců jsem zabírala, ale při seběhu v lese přes kluzké kameny, kmeny stromů a kořeny, jsem hodně ztrácela oproti ostatním závodníkům. Nejsem z kopců technicky moc zdatná, k tomu jsem posera a vyhrává u mě pud sebezáchovy. 

Po proběhnutí přes městečko Loučovice následovala rovinatější pasáž po stezce. Trochu už jsem cítila nohy, ale dýchalo se mi parádně, břicho mě bolelo jen trošku (a hlavně nechtělo se mi na záchod), to bylo pozitivní.  Nasadila jsem konstantní tempo a držela se v závěsu dvou kolegů běžců. V dalším stoupání, které následovalo až ke Stezce v Korunách stromů, jsem běžela v doprovodu závodníka Martina Durycha. Také schodiště na vyhlídku jsme zdolali společně. Bohužel na vrcholku schodiště jsem uklouzla na mokré dřevěné podlaze a natáhla se, jak dlouhá, tak široká. Trochu mě to rozhodilo, ale bylo z toho jen odřené koleno.

Moji závodní kolegové se mi trochu vzdálili, ale tak jsem to nechtěla nechat na dlouho. V posledním táhlejším stoupání na 18. a 19. kilometru jsem je opět dohnala a ještě předběhla. Zbývaly necelé 2 kilometry do cíle. Doběhla jsem dokonce i kamaráda Peťu Klimeše. Už jen poslední stovky metrů po nábřeží promenády podél Lipna. Před sebou jsem viděla dalšího kamaráda Martina Koláře, ale už jsem ho nedokázala dohnat. Poslední kilometr před cílem jsem zvládla v tempu 3:39 min/km a cílovou pásku protrhla v čase 1:46:35.

S časem jsem spokojená, i přestože mi k traťovému rekordu chybí ještě velký kus práce. Byl to úžasný zážitek. Jeden z těch závodů, na které se nezapomíná.  Díky všem. Každý, kdo se s touto tratí popral, zaslouží velký obdiv.

TOM – Poslední dva týdny jsem trénink směřoval právě k tomuto závodu. Na Lipenský půlmaraton jsem se moc těšil, tyhle delší trasy s převýšením v pořádném trailu prostě miluju nejvíc. Jak je podle výsledku vidno tak mi i nejvíce sedí a jsem větší konkurence pro rychlé běžce. Před týdnem jsme byli na závodě v Boršově, což byla super příprava jako tempový trénink v náročnějším terénu. No, sám jsem byl zvědavý, jak se mi letos na Lipně poběží. Loni jsem doběhl ruku v ruce s Terkou v čase cca 1:50 a jak už jsem psal, nebyla to doba, kdy bych běhal moc dobře . Letos mi však vše vyšlo perfektně. Dobře jsem si rozvrhnul tréninky v posledních týdnech, odpočinul jsem si tak akorát, dostatečně doplnil energetické zásoby v regeneračních dnech před závodem a nakonec to nejdůležitější - nepřepálil jsem start .

Ve 14:15 jsme se tedy postavili na start nelehkého půlmaratonu. Po vystartování jsem se v prvním kopci mohl zařadit tak zhruba na 8-10. místo. Šel jsem na pohodu, nikam jsem to netlačit, nechtěl jsem se pos*at . Po cca kilometru středně ostrého stoupání přišla první sjezdovka. V té jsem už sesbíral pár dalších závodníků a mohl se posunout tak na cca 4.-5. místo. Moc jsem to nevnímal, kolik je závodníků přede mnou, prostě jsem si běžel to svoje a kochal se krajinou.

V kopci mě však doběhl a předběhl jeden další mladík Radim Goj. Běžel moc pěkně. Říkal jsem si, „sakra, tak ten mi asi slušně naloží“ . Držel jsem se těsně za Radimem, v kopcích mi lehce utíkal, ale na rovince a z kopce jsem si pohlídal, aby si neudělal moc velký náskok. Mezi 2.-6. kilometrem jsme tedy běželi společně v blízkosti. Předběhli jsme ještě jednoho závodníka a pak v brutálním trailovém výstupu, který začínal někde na 4. kilometru jsme dohnali olympionika Davida Svobodu. David je mistr světa v pětiboji - vyhrál LOH v Londýně 2012. Tento závod si šel asi zaběhnout jen tak, ještě ke všemu běžel v silničkách a asi to raději moc nerval. Vypadalo to však, že ho to hodně baví. Trochu jsme pokecali a asi 2 kilometry jsme běželi spolu a ještě s Radimem.

Někde na 5-6. kilometru začal dlouhý a lehce nekonečný trailový seběh. Chvilku jsem běžel ještě s Radimem a Davidem, ale šli dost opatrně a na mě až moc pomalu . Jako klouzalo to, nebylo to moc bezpečné, ale po chvíli mi spadli tepy hodně nízko, a už mi připadalo že to šetřím až moc. Tak jsem řekl, "kluci jdu to zkusit". Pustil jsem se do svižnějšího seběhu a začal si vytvářet náskok. To jsem ani netušil, že už jsem vlastně na 3. místě celkově. V nohách jsem cítil sílu a jistotu, tak jsem to z kopců pustil docela svižně, hrál jsem si mezi kořeny a vždycky si vzpomněl na Killiana Jorneta jak to umí pěkně pustit z kopce . No a tento několik kilometrů dlouhý seběh mi vytvořil docela slušný náskok, kluky už jsem za sebou ani neviděl. To bylo asi rozhodující.

Poté se na nějakém 10-11. kilometru probíhalo vesnicí, kde byla občerstvovačka. Hodil jsem do sebe i trochu ionťáku, když jsem měl ten náskok. Dál už jsem zbytek trati běžel jen sám se sebou, já versus moje nohy a čas. Běželo se mi krásně, do kopců to občas trochu bolelo, ale jen příjemně. Jelikož jsem nikoho neviděl před sebou ani za sebou, nerval jsem to úplně na doraz, ale ani jsem to nějak extra neflákal. Chtěl jsem běžet za dobrý čas. Na trati jsme museli překonat tak 10 spadlých stromů navíc, takže oproti loňsku to bylo možná trošku pomalejší.

Na další prudké sjezdovce jsem se divil, že síly vůbec nedocházejí, furt se mi běželo stejně dobře. Pak přišla Stezka Korunami Stromů - krása, parádní fanoušci, schody jsem celé vycupital a nepřešel jsem do chůze. Následoval ještě jeden docela dlouhý stoupák po asfaltu, a poslední 2 km už jen seběh po louce a byl jsem v Lipně. Tak jsem to pustil a s úsměvem ve tváři doběhl na 3. místě celkově.

Čas 1:38:26 mě hodně mile překvapil. Když jsem si představoval jako vždy před závodem nějaký krásný čas, tak jsem lehce snil o čase pár vteřin pod 1:40. No a málokdy si zaběhnu lepší čas než mám vysněný, možná to je vlastně poprvé . Tak příště musím dát 1:28 a pokořit traťový rekord, který na této trati právě letos zaběhl vrchař Janata, a ten také závod vyhrál. Za ním obsadil druhé místo vynikající Vladimír Srb, loňský mistr světa veteránů na půlmaratonské trati z Perthu. Vladimír má osobák na půlmaratonu v čase 1:09:26 z roku 2014, ale i letos už zaběhl 1:11:34. No a pak já . Radim doběhl něco přes minutu za mnou a za ním David Svoboda. Za chvíli už i Terka, který běžela báječně. Když jsem jí viděl jak lítá před závodem furt na záchod, trochu jsem se obával, že poběží tak 3 hodiny a bude ráda, když doběhne . Ale nakonec to zmákla jako vždy - precizně!

V kategorii do 29 let jsem obsadil místo první a celkově jsem byl 3. Dohromady jsme s Terkou ještě jako tým obsadili první místo v mixech, ale myslím, že jsme snad měli nejrychlejší čas jako tým i bez rozdílu pohlaví. CELKOVÉ VÝSLEDKY.

Tentokrát jsme si závod a celý výlet ještě prodloužili. Po půlmaratonu jsme zašli společně do aquaparku do saun v Lipně, pak jsme si dali večeři v restauraci a ubytovali se v malém penzionu na kraji městečka Lipno nad Vltavou.

Druhý den jsme po snídani vyjeli směr domů, ale po cestě jsme se opět zastavili na krátkou regeneraci v lázních v Třeboni. Dali jsme parní kabinu, vířivky a trochu si zaplavali. Pak jsme zašli na oběd kam jinam než do naší oblíbené Indické restaurace.