Běh Reuter Run Boršov nad Vltavou 12,5km (2018)

Na nějakou dobu asi poslední závod, na který jsme se vydali v rodinném triu – Tom, Terka, taťka. Trailový závod Reuter Run v Boršově máme moc rádi, a proto se účastníme každý rok. Letos jsme se dočkali rekordního množství závodníků, startovalo nás dohromady před 140 běžců, a díky tomu jsme se potkali s mnoha běžeckými přáteli. 

Počasí vyšlo pěkné, poměrně horko, ale jelikož většina trati je vedena po lesních cestách a ve stínu, nebylo to tak strašné. Před finishem nás čekal jako každý rok “brod” přes řeku. V porovnání s minulými ročníky, bylo letos o dost méně vody, ale zadarmo to taky nebylo. V části byl proud stále poměrně silný a srandy bylo kopec.

V 11:00 jsme vystartovali. V 11:02 jsme si start zopakovali a tentokrát už všichni najednou. První start byl lehce nepovedený, trasu závodu, po které se po startu běželo blokovaly dvě auta. Start byl sice odpálen, ale většina běžců cítila, že bychom měli počkat. Takže nastal mega chaos, někdo vyběhl, někdo ne. Tak jsme si to dali znova. Jak se nám běželo?

TOM -> Předešlý závod – Hodinovka na dráze v ČB se mi překvapivě běžel velmi dobře, i když jsem nebyl oficiálně hodnocen kvůli pozdějšímu příjezdu. Podle výkonu bych skončil asi na 2. místě. V poslední době stále netrénuju jako dříve, ale běhá se prostě fajn. Tentokrát jsem na závod jel také bez očekávání a jakýchkoliv příprav. Ale samozřejmě se mi povedlo zase něco vtipného. Jak už mám ve zvyklosti, pořád něco zkouším. Před týdne jsem si v Praze koupil “Carolina Reaper” chilli papričky s pálivosti kolem 2 milionů (tzn. fakt slušný). Udělal jsem si z nich svojí “bio zdravější” čokoládu, a trochu si jí dával každý den. Má to fakt říz, ale to mám rád. Tak jsem každý den uzobával a zvykl si. Kostičku čokolády jsem si dal i ráno před závodem. Nicméně po čokoládě jsem ještě nezkoušel ani žádný rychlejší trénink natož závod a nějak mi to nedošlo, že by to mohlo mít vliv.

Tak jsem to rozběhl, na pocit úplně v klidu, nohám se chtělo, dýchalo to zadarmo, první kilometr do kopce jsem se držel vpředu, téměř v čele a s pocitem, že se šetřím. Nicméně už jsem začal cítit, že mě pálí celé hrdlo, dýchací cesty. V pohodě, tak ať pálí. Ale na dalším kilometru se přidalo srdce, které bušilo jako ještě nikdy v životě. Tepy mi vylítly snad až na cca 188-190. Přitom jsem neběžel nějak extra na maximum, normálně bych měl mít tepy kolem 175-178 při této zátěži. No a mezi 2-3. kilometrem už jsem začínal zpomalovat, protože jinak bych dostal asi infarkt. Nevěděl jsem, co se děje, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo zpomalit. Furt se běželo pěkně, ale nemohl jsem přidat znovu do závodního tempa, aniž by mi prasklo srdíčko. Tak mi nezbylo než zbytek závodu běžet v lehčím tempovém tempu, užívat si přírodu, krásu a poslouchat tělo a srdce. V průběhu mě předběhlo pár závodníků a celkově jsem skončil na 10. místě s časem horším o 2-3 minuty než loni. Příště asi tuhle čokoládu vynechám. :D… Ale jako vždy, i přes to všechno jsem si závod moc užil, brod byl fajn, pokec s lidmi po závodě, dětské závody se synovci, prostě super sobota!

TERKA -> Závod v Boršově byl můj poslední závod před dalším odjezdem do ciziny (do Francie), i když tentokrát už ne na tak dlouhou dobu (pouze na 2-3 měsíce). Na závod s námi jeli také synovci, kteří byli na týden na prázdniny u dědy a babičky. Kluci nám fandili u brodu řeky Vltavy společně s tetou Markétou, která se o ně postarala během závodu. Neměla jsem žádné závodní ambice, ale hodlala jsem běžel naplno a závod si užít. Do Boršova letos dorazila i kamarádka a výborná běžkyně Nela Küffnerová, takže moje vyhlídky na první pozici mezi ženami byly mizivé. :D

Po zmateném dvojitém startu jsem vyběhla na trať 12,5 kilometru dlouhého terénního závodu a zařadila se kousek za Nelu. Měla jsem v plánu nepřepálit začátek a zrychlovat v druhé části závodu, pokud budu mít síly a cítit se dobře. Při lesním seběhu přibližně na 3.-4. kilometru se mi dokonce na chvíli podařilo vybojovat pozici před Nelou, ale bohužel ne na dlouho. Při dalším táhlém stoupání po silnici kolem mě ladně „procupitala“ a beznadějně mi mizela před očima. Pochopila jsem, že se svým nynějším „tréninkem“ nemám šanci bojovat o první pozici, ale druhého místa jsem se nehodlala vzdát. :D Běželo se mi celkem dobře, až kolem 10. kilometru jsem začala cítit, že se nohám už nechce. Říkala jsem si: „Už jen poslední dva kilometry, brod řeky a jsem doma.“ Přes řeku mi to moc nešlo, podkluzovaly mi kameny a jako na potvoru jsem na laně vysela jako jediná, takže lano bylo uvolněné a moc velkou podporu mi neposkytovalo. Do cíle jsem promočená „dočvachtala“ v čase 53:51 na 2. místě mezi ženami. Po závodě jsem si ještě užila dětský závod se synovci, kterým jsem fandila při jejich zdolávání trati na 100 m. Jako pyšná teta jsem byla nadšená, když se umístili na 2. a 3. místě. Celý den byl parádní, panovala skvělá nálada a organizace závodu zase na jedničku! :))

Běhu zdar!

DVA BĚŽCI