Běh Kolem Ameriky - Písek 2017

V sobotu 21. 10. 2017 jsme se vydali na další závod ze série Jihočeského běžeckého poháru, abychom si nasbírali nějaké „bodíky“ do celkového hodnocení. Závod v Písku u interhotelu Amerika je jedním z kratších závodů v poháru, ale rozhodně není nejsnadnější.

Závod je rozdělen dle jednotlivých kategorií, které vždy startují v jiný čas. Už od devíti hodin probíhají závody dětských kategorií, žáků, žákyň, dorostenců a dorostenkyň, které jsou následovány závodem juniorek (na 1 okruh) a juniorů (na 2 okruhy). Tento okruh je veden po lesní cestě parkem nad interhotelem Amerika s převýšením okolo 70 m. První část okruhu je vedena do kopce, pak chvíli odpočinutí na mírné rovince, která se opět mění ve stoupání, následuje zatáčka doprava chvíli vlnitý téměř rovinatý povrch, který se mění v prudké klesání, které vede až nad interhotel Amerika.

Po odběhnutí dětských kategoriích následuje závod žen (také na vzdálenost 2 okruhů tzn. 3330 m). Start této kategorie je stanoven na 11.05 hodin. Téměř o hodinu déle ve 12.00 jsou současně odstartovány poslední dvě kategorie, a to muži nad 40 let (3 okruhy tzn. 4930 m) a hlavní a zároveň nejnáročnější závod mužů do 40 let (na 5 okruhů tzn. 8130 m).

Počasí vyšlo opět parádně. Sluníčko začalo vykukovat kolem půl jedenácté a byla příjemná teplota kolem 17 stupňů. K registraci jsme se dostavili už kolem 9.30, přestože Tom a taťka měli startovat až o celé dvě a půl hodiny déle. Díky tomu, že byl start jednotlivých kategorií rozdělen mohl Tom natáčet závod ženské kategorie na kameru a vytvořit tak pěkné vzpomínkové video (níže). Terka pak během závodu mužů mohla nafotit pěknou sbírku fotek, kdy se závodníci potýkali s náročným stoupáním na jednotlivých okruzích.

Jak se nám závod tentokrát vydařil?

A jak jsme se poprali s kopcovitou trasou?

TERKA – I mě samotnou letos překvapilo, že jsem na závod do Písku těšila. Obvykle tyhle krátké závody (do vzdálenosti 10 km) nemám moc v oblibě…A jenom 3 330 m, to je teprve sakra „krátký závod“. Jenomže přes léto jsme s Tomem změnili náš tréninkový plán, hodně jsme snížili objemy a zařadili více intervalových tréninků. Takže najednou mě představa krátkého závodu, kdy musím běžet celou dobu naplno tolik neděsila (možná dokonce naopak). Navíc během posledního měsíce jsme odběhali delších závodů až dost, takže změna taky přišla vhod.

Před závodem jsem se tentokrát rozběhala sama, protože Tom a taťka měli startovat až o hodinu déle. Dala jsem si několik krátkých rovinek na zahřátí, cítila jsem se celkem fajn. Mezitím jsem stihla i několik úsměvů do foťáků, popovídat s přáteli, pozdravit se se ségrou a synovci, kteří nám přijeli fandit. Chvíli před startem ženské kategorie vykouklo sluníčko, a tak jsem ještě narychlo shodila jedno tričko. A už byl čas a já se postavila na startovní čáru tohoto krátkého trialového závodu s celkem velkými ambicemi.

Je velký rozdíl, když běžíte závod společně s muži, kdy nemáte žádnou šanci dostat se do vedení, ale teď jsem to mohla být já, kdo zaujme první pozici. Po startu jsem nechtěla přehnaně vypálit a odpadnout hned po prvním stoupání, takže jsem chvíli nechala dvě až tři ženy před sebou. Ale ne na dlouho! S dalším stupňujícím se stoupáním jsem celkem s jistotou zaujala první pozici.

Při probíhání do druhého kola a dalšího stoupání mě nadšeně povzbuzovali fanoušci podél trati. To mě potěšilo a dodalo síly do dalšího kola. Při druhém stoupáku jsem cítila, že první okruh nebyl asi „úplně na pohodu“, protože mě začaly pálit stehna a funěla jsem jako parní lokomotiva. Podle povzbuzování přihlížejících jsem poznala, že druhá žena je jen kousek za mnou, takže zpomalení nepřipadalo v úvahu. A ještě na takhle krátké trati, to prostě udržím i kdybych měla v cíli vyflusnout plíce. Najednou bylo stoupání za mnou a já metala z kopce a snažila se dávat bacha, abych nezakopnula o nějaký kořen nebo kámen.

Do cíle jsem doběhla v čase 13:23 s náskokem kolem 20 vteřin nad druhou závodnicí. Je fakt hustý kolik zážitků a pocitů dokáže člověk nasbírat během 13 minut. Asi i kvůli tomu má běhání něco do sebe.

Každý závod je něčím jedinečný a i tenhle byl. Díky zas příště!!!! 

TOM - Po slabším výkonu, který jsem zaběhl na desítce v Chlumu před týdnem, jsem se rozhodl, že teď pár závodů odběhám jen tréninkově a nepůjdu na plný plyn. I tak si umím závody užít, baví mě to a strašně rád na ně jezdím. Na tomto závodě jsem byl podruhé, naposledy před 2 lety, kdy jsem běžel vcelku slušně, tenkrát to bylo po příjezdu z USA, kde jsem hodně natrénoval. Před dvěma lety jsem běžel "na krev" a zaběhl jsem čas 32:08.

Letos se na startu kromě nabušených kamarádů - Jirky Csirika a Romana Budila ukázal i Olympionik Honza Kreisinger. Takže první tři místa byli rozdány  Já jsem to rozběhl na pohodu a po chvilce jsem se dostal na 5. místo, které jsem si udržel až do konce. Běžel jsem v tempu "tempového tréninku", ale hned od druhého kola jsem cítil v dlouhém kopci slušně tuhé stehna, neodpočinuté, asi ještě z vybíhání skokanského můstku v Harrachově.  
Myslím, že taťka to měl podobně, taky už se mu neběželo moc dobře, za poslední měsíc má odběháno v závodech skoro stejnou kilometráž jako má normálně v tréninku, to je pro tělo asi šok 

Od 3. kola jsem šel kopce dost pomalu a ke konci už mě začali dohánět závodníci, Péťa Klimeš mi dýchal na záda, ale nakonec jsem 5. místo udržel a doběhl v čase něco kolem 32:30. 

Celý den v Písku jsem si náramně užil a po závodě jsme zajeli ke starší sestřičce, která bydlí kousíček od Písku v malé vesnici. Její manžel Aleš nám připravil vynikající oběd, řekl bych "vietnamsko-thajské" kuchyně, ale už ani přesně nevím. Prostě jsme se pořádně nadlábli a chvíli u ségry strávili se synovci.